§ 4 · Vztah k občanskému zákoníku

Související ustanovení: § 1a (základní zásady); § 4a (meze odchylné úpravy); § 18 až 21 (právní jednání); § 34 odst. 3 a 4 (odstoupení od pracovní smlouvy); § 48 (způsoby skončení pracovního poměru); § 72 (lhůta k žalobě o neplatnost rozvázání pracovního poměru); § 269 a 271n (náhrada škody a nemajetkové újmy na zdraví); § 330 (zánik práva nevykonáním ve lhůtě); § 331 (vrácení neprávem vyplacených částek); § 346a až 346e (zákazy a omezení)

Související předpisy: zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 1 odst. 2 (odchylná ujednání), § 6 a 8 (poctivost, zákaz zjevného zneužití práva), § 10 (analogie), § 419 (spotřebitel), § 545 (následky právního jednání), § 551 až 557 (zdánlivé právní jednání, obsah a výklad), § 574 (přednost platnosti), § 580, 586 a 588 (neplatnost), § 629 (promlčecí lhůta), § 647 a 648 (kdy promlčecí lhůta neběží), § 1759 (závaznost smlouvy), § 1798 až 1801 (smlouvy uzavírané adhezním způsobem), § 1829 (odstoupení spotřebitele od smlouvy uzavřené distančním způsobem), § 1879 (postoupení pohledávky), § 2401 (pracovní poměr a ochrana spotřebitele), § 2894 (náhrada újmy), § 2991 (bezdůvodné obohacení); zákon č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, § 10 (právní prostředky ochrany před diskriminací)

I. Od delegace k subsidiaritě

1 Zákoník práce ve svém původním znění stavěl na principu delegace. Podle § 4 ve znění účinném do 13. 4. 2008 se občanský zákoník na pracovněprávní vztahy použil „jen tehdy, jestliže to tento zákon výslovně stanoví“. Zákoník práce proto na řadě míst vyjmenovával ustanovení občanského zákoníku, která se použijí, například v § 18 pro právní úkony a v § 326 pro závazky.

2 Ústavní soud nálezem ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06, § 4 zrušil. Princip delegace v podobě zakotvené v § 4 neshledal souladným s principy právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Vyšel z toho, že občanský zákoník je obecným soukromoprávním předpisem, subsidiárně platným vůči ostatním soukromoprávním odvětvím: „Předpisy upravující tato odvětví (tyto ostatní soukromoprávní předpisy) mají zásadně přednost, avšak neupravují-li určitou otázku, nastupuje obecná občanskoprávní úprava.“ (bod 209).

3 Odvětví soukromého práva se podle Ústavního soudu od obecného občanského práva oddělovala postupně a jedním z důvodů byla pociťovaná nutnost odchylné úpravy míry autonomie vůle a ochrany jedné strany oproti obecné civilněprávní úpravě. Metoda delegace podle něj podstatně omezila subsidiární uplatnění občanského zákoníku, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k obecnému soukromému právu, a vnesla do pracovněprávních vztahů značnou nejistotu. Odkazy v zákoníku práce nemohly pokrýt všechny situace, které mohou v pracovněprávních vztazích nastat. Nebylo by například jasné, kdo má jednat za osobu, jejíž způsobilost k právním úkonům byla omezena (tamtéž, bod 209). Ústavní soud řešení označil za výraz opuštění principu delegace a přiklonění se k principu subsidiarity občanského zákoníku (tamtéž, bod 199).

4 Zrušení nastalo dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů pod č. 116/2008 Sb. Ustanovení zákoníku práce, která na delegačním principu dále stavěla, Ústavní soud nad rámec návrhu nerušil a označil je za nadbytečná v důsledku obecného principu subsidiarity (tamtéž, bod 210). Proti zrušení § 4 se vyhradil odlišným stanoviskem soudce Vojen Güttler (tamtéž, bod 331). Týmž nálezem zrušil Ústavní soud i slova „48, 49“ v tehdejším § 18, která v pracovněprávních vztazích umožňovala odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku. Podle Ústavního soudu takové odstoupení „umožňuje obcházet úpravu skončení pracovního poměru a porušovat zásadu stability pracovního procesu“ (tamtéž, bod 212).

5 Dnešní znění vložil do zákona s účinností od 1. 1. 2012 zákon č. 365/2011 Sb. (čl. I bod 6). Nejvyšší soud uvádí, že vztah občanského zákoníku k zákoníku práce musí být podle nálezu ovládán subsidiaritou, takže nebude-li zákoník práce obsahovat jinou právní úpravu, musí být v pracovněprávních vztazích použit občanský zákoník, a že to našlo vyjádření v nově koncipovaném § 4 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1645/2020). Od 1. 1. 2014 je podpůrně použitelným předpisem občanský zákoník č. 89/2012 Sb.

II. Přednost zákoníku práce

6 Pracovněprávní vztahy se řídí zákoníkem práce. Občanským zákoníkem se řídí, „nelze-li použít tento zákon“. Upravuje-li zákoník práce určitou otázku, použije se jeho úprava, i když občanský zákoník stanoví něco jiného. Teprve tam, kde zákoník práce úpravu nemá, nastupuje občanský zákoník. Náhradu škody a nemajetkové újmy v pracovněprávních vztazích tak upravuje část jedenáctá. Nemajetkovou újmu výslovně odčiňuje při pracovním úrazu a nemoci z povolání (§ 269) a při jiné újmě na zdraví (§ 271n odst. 2). Při diskriminaci se přiměřené zadostiučinění a náhrada nemajetkové újmy v penězích řídí antidiskriminačním zákonem a náhrada škody § 265 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 21 Cdo 916/2022, bod 27).

7 Typickým příkladem je výklad právních jednání. Pravidlo o výkladu pro zaměstnance nejpříznivějším (§ 18) má přednost před § 557 občanského zákoníku, který výraz připouštějící různý výklad vykládá v pochybnostech k tíži toho, kdo ho použil jako první. Ostatní výkladová pravidla, zejména § 555 a 556 občanského zákoníku, se v pracovněprávních vztazích použijí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, bod 33). Podrobněji výklad u § 1a, body 25 a 26.

8 Dalším příkladem jsou způsoby skončení pracovního poměru. Zákoník práce je ve vymezení způsobů skončení kogentní a pracovní poměr nemůže skončit jinak, než jak stanoví § 48 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1111/2024, bod 13). Odstoupení od pracovní smlouvy upravuje zákoník práce sám: je možné, jen dokud zaměstnanec nenastoupil do práce, a zaměstnavatel může odstoupit, nenastoupí-li zaměstnanec ve sjednaný den do práce, aniž mu v tom bránila překážka v práci, nebo nedozví-li se zaměstnavatel o překážce do týdne (§ 34 odst. 3 a 4). Pro odstoupení se vyžaduje písemná forma, jinak se k němu nepřihlíží (§ 34 odst. 4). Odstoupení upravuje zákoník práce i u některých dalších smluv. Zaměstnanec může odstoupit od pracovní smlouvy, dohody o provedení práce, dohody o pracovní činnosti nebo jejich změny uzavřených prostřednictvím sítě nebo služby elektronických komunikací, a to nejpozději do 7 dnů ode dne, kdy mu bylo jejich vyhotovení dodáno na elektronickou adresu, která není v dispozici zaměstnavatele a kterou zaměstnavateli pro tento účel písemně sdělil. Odstoupení musí být písemné a je možné, jen dokud zaměstnanec nezačal plnit (§ 21 odst. 1 a 2). Za stanovených podmínek může zaměstnanec odstoupit i od dohody o odpovědnosti za svěřené hodnoty nebo za ztrátu svěřených věcí (§ 253 odst. 1 a § 256 odst. 1). Zaměstnavatel může od konkurenční doložky odstoupit jen po dobu trvání pracovního poměru (§ 310 odst. 4). Kolektivní smlouvu odstoupením zrušit není možné a k ujednanému právu odstoupit se nepřihlíží (§ 28 odst. 3).

9 Ústavní soud k tehdejší úpravě dodal, že zvláštní části zákoníku práce mají přednost i před jeho společnými ustanoveními. Úprava skončení pracovního poměru v hlavě IV části druhé proto vylučuje obecné instituty závazkového práva, které by jinak mohly vést k zániku pracovního poměru, například nemožnost plnění (nález sp. zn. Pl. ÚS 83/06, bod 211). Podle mého názoru tato úvaha platí i dnes. Instituty občanského zákoníku, které by zakládaly další způsoby zániku pracovního poměru, se s ohledem na kogentní výčet v § 48 nepoužijí.

10 Přednost zákoníku práce se týká i jeho úpravy formy. Zákoník práce stanoví písemnou formu pro řadu jednání a v § 20 obsahuje zvláštní pravidlo o následcích vady formy u jednání, jimiž vzniká nebo se mění základní pracovněprávní vztah. Tam, kde zákoník práce následek vady formy nestanoví, se uplatní občanský zákoník (výklad u § 49, bod 9).

III. Kdy se občanský zákoník použije

11 Zákoník práce upravuje právní jednání jen částečně (§ 18 až 21). Pro pracovněprávní jednání proto platí obecná pravidla občanského zákoníku: právní jednání vyvolává právní následky v něm vyjádřené i následky plynoucí ze zákona, dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (§ 545 občanského zákoníku), posuzuje se podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 občanského zákoníku) a vykládá se podle § 556 občanského zákoníku (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, body 31 a 33). Použijí se také ustanovení o zdánlivém právním jednání (§ 551 až 554 občanského zákoníku) a o neplatnosti (§ 574 a násl. občanského zákoníku). Jejich použití v pracovněprávních vztazích vykládá kapitola komentáře k vybraným ustanovením občanského zákoníku. Podpůrně se použijí i ustanovení o zastoupení (kapitola k § 166 a násl. občanského zákoníku) a o bezdůvodném obohacení. Povinnost vydat bezdůvodné obohacení (§ 2991 občanského zákoníku) však v pracovněprávních vztazích výrazně modifikují ve prospěch zaměstnance § 331 a § 19 odst. 3 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2022, sp. zn. 21 Cdo 143/2021). Podrobněji výklad u § 19, bod 10.

12 Pravidla o výkladu právního jednání se podle Nejvyššího soudu použijí obdobně i na tzv. faktická jednání v pracovněprávních vztazích, například na pokyn k výkonu práce. Pokyn není právním jednáním, protože jen konkretizuje již existující povinnost zaměstnance konat práci podle pokynů zaměstnavatele. Pro potřeby každodenní realizace práv a povinností je však namístě vykládat ho podle týchž pravidel, a to včetně § 18 (tamtéž, body 31 a 34).

13 Obecné pravidlo o odchylných ujednáních obsahuje § 1 odst. 2 občanského zákoníku a zákoník práce k němu přidává vlastní meze, formu a zvláštní pravidla v § 4a (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2022, sp. zn. 21 Cdo 496/2022, body 17 a 18). Podrobněji výklad u § 4a, bod 4.

14 V pracovněprávních vztazích se uplatní i obecné zásady soukromého práva. Nejvyšší soud výslovně dovodil, že se použije zásada přednosti platnosti právního jednání (§ 574 občanského zákoníku) a zásada, že smlouvy se mají dodržovat (§ 1759 občanského zákoníku), a to v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (výklad u § 1a, bod 24). Totéž platí o povinnosti jednat poctivě a o zákazu zjevného zneužití práva (§ 6 a 8 občanského zákoníku). Podle Nejvyššího soudu patří k základním zásadám soukromého práva, které díky podpůrnému použití občanského zákoníku platí i v pracovněprávních vztazích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3722/2017). Podrobněji kapitola k § 6 až 8 občanského zákoníku.

15 Obecnou úpravu promlčení zákoník práce nemá. Stanoví, že k zániku práva proto, že nebylo ve stanovené lhůtě vykonáno, dochází jen v případech, které vyjmenovává (§ 330), a obsahuje některá zvláštní pravidla, například lhůtu, ve které může zaměstnavatel požadovat vrácení neprávem vyplacených částek (§ 331). Pro promlčení práv z pracovněprávních vztahů jinak platí občanský zákoník. Promlčecí lhůta trvá tři roky (§ 629 odst. 1 občanského zákoníku). Majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu (§ 629 odst. 2 občanského zákoníku). V obecné tříleté promlčecí lhůtě se podle Nejvyššího soudu promlčuje i právo dovolat se relativní neplatnosti právního jednání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1701/2021). Toto usnesení zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2883/21. Promlčitelnost samotného práva dovolat se neplatnosti nezpochybnil, soudům ale vytkl, že při závěru o promlčení nevzaly dostatečně do úvahy korektiv dobrých mravů (bod 25). Promlčecí lhůta neběží, uplatní-li věřitel právo u soudu a pokračuje-li řádně v zahájeném řízení (§ 648 občanského zákoníku), a po dobu dohodnutého mimosoudního jednání o právu (§ 647 občanského zákoníku). Pouhá výzva zaměstnavateli k zaplacení její běh nezastaví.

16 Občanský zákoník se uplatní i na vztahy, které vznikají mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem mimo okruh pracovněprávních vztahů, například na půjčku nebo na náhradu škody, kterou zaměstnanec způsobil mimo plnění pracovních úkolů a bez přímé souvislosti s ním. Taková odpovědnost se řídí § 2894 a násl. občanského zákoníku, i když je škůdce zaměstnancem poškozeného (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 202/2025, bod 28). Podrobněji výklad u § 1, body 6 a 8. V těchto případech nejde o podpůrné použití podle § 4, protože vztah pracovněprávní vůbec není. Podle mého názoru se občanským zákoníkem řídí i odpovědnost za nepoctivé jednání o pracovní smlouvě vůči uchazeči včetně rozsahu náhrady (§ 1728 až 1730 občanského zákoníku). Část jedenáctá na ni nedopadá, protože uchazeč zaměstnancem není (kapitola k § 1728 až 1730 občanského zákoníku, bod 12). V literatuře se objevuje i názor, že náhradu škody v předsmluvní fázi upravuje zákoník práce.

IV. Soulad se základními zásadami

17 Občanský zákoník se na pracovněprávní vztahy použije „vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů“. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 365/2011 Sb., kterou cituje Nejvyšší soud, „bude třeba občanský zákoník používat v pracovněprávních vztazích, se zřetelem k těmto základním zásadám“ (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1645/2020).

18 Zásady působí jako filtr. Mám za to, že ustanovení občanského zákoníku, které by v pracovněprávním vztahu vedlo k výsledku odporujícímu zásadám podle § 1a, je třeba vyložit tak, aby se zásadami souznělo, a není-li to možné, nepoužít je. Zákonodárce takové případy z větší části vyjmenoval v § 346d (výklad v bodu 21).

19 Filtr působí oběma směry. Zásady podle § 1a nevyjadřují jen ochranu zaměstnance, ale i řádný výkon práce v souladu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele. Nejvyšší soud proto obecné zásady soukromého práva uplatňuje vůči oběma smluvním stranám shodně (výklad u § 1a, body 9 a 16).

V. Instituty, které zákoník práce vylučuje nebo omezuje

20 Část institutů vylučuje už občanský zákoník sám. Pracovní poměr a práva a povinnosti z něj podle něj upravuje jiný zákon a ustanovení o ochraně spotřebitele se na práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele nepoužijí (§ 2401 občanského zákoníku). Bez tohoto vyloučení by zaměstnanec, který se zaměstnavatelem podnikatelem jedná mimo vlastní podnikání, mohl naplnit pojem spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku). Zaměstnanec proto nemá například čtrnáctidenní právo odstoupit od smlouvy uzavřené distančním způsobem a jeho ochranu při elektronickém uzavření smlouvy upravuje § 21 odst. 2. V době od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2013 obsahoval zákoník práce výčet ustanovení občanského zákoníku, která se pro pracovněprávní vztahy nepoužijí. Šlo o ustanovení o smlouvě ve prospěch třetí osoby, o zadržovacím právu, o vymíněném odstoupení od smlouvy, o společných závazcích a právech, o smlouvě s přesnou dobou plnění a o postoupení pohledávky. Smluvní pokutu bylo možné dohodnout, jen stanovil-li to zákoník práce (§ 4a ve znění účinném do 31. 12. 2013). Podle důvodové zprávy by použitím zadržovacího práva, vymíněného odstoupení od smlouvy a postoupení pohledávky nebyla v dostatečné míře realizována ochranná funkce pracovního práva a postoupení pohledávky i smlouva ve prospěch třetí osoby by oslabily postavení zaměstnance (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2026, sp. zn. 21 Cdo 202/2025, bod 24, který důvodovou zprávu cituje).

21 Zákazy a omezení chránící zaměstnance dnes soustřeďují § 346a až 346e. Paragraf 346a zakazuje zaměstnavateli omezovat zaměstnance v nakládání s informacemi o výši a struktuře jeho mzdy, platu nebo odměny z dohody. Zákon mu dále zakazuje ukládat zaměstnanci za porušení povinnosti peněžní postihy, přenášet na něj riziko z výkonu závislé práce, požadovat od něj peněžitou záruku a postihovat ho za to, že se zákonným způsobem domáhá svých práv (§ 346b). Zákaz peněžních postihů se nevztahuje na škodu, za kterou zaměstnanec odpovídá (§ 346b odst. 1). Zákon zaměstnanci nedovoluje zprostit zaměstnavatele povinnosti poskytnout mu mzdu, plat, odměnu z dohody, jejich náhrady, odstupné, odměnu za pracovní pohotovost ani náhradu výdajů spojených s výkonem práce (§ 346c). Instituty občanského zákoníku omezuje od 1. 1. 2014 § 346d. Omezuje zástavní právo, vylučuje zadržení movité věci druhé strany k zajištění dluhu ze základního pracovněprávního vztahu, závazek uzavřít se třetí osobou smlouvu, jejímž obsahem mají být práva a povinnosti zaměstnance nebo zaměstnavatele, postoupení pohledávky, převzetí dluhu a společný a nerozdílný závazek zaměstnanců a smluvní pokutu připouští, jen stanoví-li to zákoník práce (§ 346d). Odchýlí-li se smluvní strany od této úpravy, nepřihlíží se k tomu (§ 346e). Smluvní pokutu zákoník práce připouští jen v konkurenční doložce (§ 310 odst. 3). Právo na mzdu, plat, odměnu z dohody a jejich náhradu zakazuje postoupit a použít k zajištění dluhu, s výjimkou dohody o srážkách ze mzdy, a započtení proti nim připouští jen za podmínek výkonu rozhodnutí srážkami ze mzdy podle občanského soudního řádu (§ 144a). Kolektivní smlouvu není možné nahradit jinou smlouvou ani se domáhat její relativní neúčinnosti (§ 28 odst. 1 a 2).

22 Nejvyšší soud uzavřel, že subsidiární použití ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky na pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu je „vyloučeno“. Právní jednání, kterým by mělo k postoupení dojít, je jen zdánlivé (nicotné) a nepřihlíží se k němu (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 202/2025, bod 15). Zákaz se vztahuje i na pohledávky z náhrady škody a nemajetkové újmy podle části jedenácté (tamtéž, bod 25). Přesun zákazu z dřívějšího § 4a do § 346d podle Nejvyššího soudu na jeho obsahu a rozsahu nic nezměnil (tamtéž, bod 24).

23 Zákaz v § 346c ve spojení s § 346e je podle Nejvyššího soudu výslovným zákazem odchylného ujednání ve smyslu § 1 odst. 2 občanského zákoníku (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 496/2022, bod 38). Ke vztahu k § 4a odst. 4 výklad u § 4a, body 19 a 20.

Příklady

1. Pohledávka na inkasní agenturu. Zaměstnavatel smlouvou postoupí inkasní agentuře pohledávku na náhradu škody, kterou mu způsobil zaměstnanec při plnění pracovních úkolů. Postoupení je zakázáno (§ 346d odst. 4). Ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky se nepoužijí a k postoupení se nepřihlíží. Agentura není věřitelem a její žaloba bude zamítnuta pro nedostatek věcné legitimace (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 202/2025, body 15, 25 a 26).

2. Nejasné ujednání o odměně. Pracovní smlouva přiznává zaměstnanci „roční odměnu podle výsledků“ a nevyplývá z ní, zda jde o výsledky zaměstnance, nebo zaměstnavatele. Nejprve se smlouva vyloží podle úmyslu stran a okolností podle § 556 občanského zákoníku. Zůstane-li výraz nejasný, použije se výklad pro zaměstnance nejpříznivější podle § 18. Pravidlo § 557 občanského zákoníku se v pracovněprávních vztazích nepoužije (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, bod 33).

3. Doplatek mzdy po letech. Zaměstnanec po skončení pracovního poměru zjistí, že mu zaměstnavatel před čtyřmi lety nevyplatil část mzdy. Obecnou úpravu promlčení zákoník práce nemá, a uplatní se proto tříletá promlčecí lhůta podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku (výklad v bodu 15). Vznese-li zaměstnavatel námitku promlčení, záleží na tom, kdy mohl zaměstnanec právo uplatnit poprvé, tedy kdy se dozvěděl o okolnostech rozhodných pro počátek běhu lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měl a mohl (§ 619 občanského zákoníku). Nejpozději se právo na mzdu promlčí uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo (§ 629 odst. 2 občanského zákoníku).

4. Pokyn v e-mailu. Vedoucí přepošle podřízené e-mail údajného generálního ředitele s žádostí o okamžitou platbu a připojí slova „prosím“. Pokyn není právním jednáním, vykládá se však obdobně podle pravidel pro výklad právního jednání. Nejvyšší soud ho v souvislostech předchozí komunikace vyložil jako pokyn k tomu, aby byl proveden pokyn údajného generálního ředitele, který neměl náležitosti požadované vnitřním předpisem (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3349/2024, body 34 až 36).

Co z toho plyne v praxi

Zaměstnavatel. Hledejte odpověď nejprve v zákoníku práce. Občanský zákoník použijte jen tam, kde zákoník práce úpravu nemá, ověřte si, zda jeho použití nebrání § 346a až 346e, a výsledek poměřte se základními zásadami pracovněprávních vztahů (§ 1a). Pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu nepostupujte a smluvní pokutu sjednávejte jen tam, kde to zákoník práce připouští.

Zaměstnanec. Na nároky z pracovního poměru se vztahuje obecná tříletá promlčecí lhůta. Lhůta neběží, uplatníte-li nárok u soudu a pokračujete-li řádně v řízení, a také po dobu mimosoudního jednání o nároku, které jste se zaměstnavatelem dohodli. Upomínka zaměstnavateli nestačí. Neplatnost výpovědi nebo jiného rozvázání pracovního poměru musíte u soudu uplatnit do 2 měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto rozvázáním skončit (§ 72). Další lhůty, jejichž marným uplynutím právo zaniká, vyjmenovává § 330.

Soud. U každé otázky nejprve zjistěte, zda ji upravuje zákoník práce. Teprve pak použijte občanský zákoník a jeho výsledek poměřte se zásadami podle § 1a.

Z judikatury

Zrušení delegace

Ústavní soud, Pl. ÚS 83/06, nález ze dne 12. 3. 2008 (č. 116/2008 Sb.): princip delegace v § 4 není souladný s principy právního státu. Vůči ostatním soukromoprávním předpisům platí občanský zákoník subsidiárně (bod 209). Odstoupení od smlouvy podle občanského zákoníku by v pracovněprávních vztazích umožňovalo obcházet úpravu skončení pracovního poměru (bod 212).

Přednost zvláštní úpravy

Nejvyšší soud, 21 Cdo 3349/2024, rozsudek ze dne 26. 2. 2026: pro výklad pracovněprávních jednání platí § 555 a 556 občanského zákoníku, místo § 557 občanského zákoníku se použije § 18. Pravidla výkladu se obdobně použijí i na pokyn k výkonu práce (body 33 a 34).

Nejvyšší soud, 21 Cdo 202/2025, rozsudek ze dne 26. 2. 2026: postoupení pohledávky ze základního pracovněprávního vztahu je zakázáno a ustanovení občanského zákoníku o postoupení pohledávky se na ni podpůrně nepoužijí. K postoupení se nepřihlíží (bod 15).

Obecné zásady soukromého práva

Nejvyšší soud, 21 Cdo 3722/2017, rozsudek ze dne 20. 2. 2019: povinnost jednat poctivě a zákaz zjevného zneužití práva platí díky podpůrnému použití občanského zákoníku i v pracovněprávních vztazích.

Bezdůvodné obohacení

Nejvyšší soud, 21 Cdo 143/2021, rozsudek ze dne 1. 2. 2022: povinnost vydat bezdůvodné obohacení podle § 2991 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích výrazně modifikují ve prospěch zaměstnance § 331 a § 19 odst. 3 zákoníku práce.

Promlčení

Nejvyšší soud, 21 Cdo 1701/2021, usnesení ze dne 21. 9. 2021: právo dovolat se relativní neplatnosti právního jednání se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Usnesení zrušil Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 2883/21.

Ústavní soud, II. ÚS 2883/21, nález ze dne 19. 4. 2022: námitka promlčení, kterou vznesl zaměstnavatel poté, co zaměstnance bezprávnou výhrůžkou přiměl k dohodě o rozvázání pracovního poměru, neobstála pro rozpor s dobrými mravy a proto, že se zaměstnanec spoléhal na původní závěry soudů (bod 22). Dobré mravy dovolují soudu zmírnit nepřiměřenou tvrdost zákona (bod 23).

Otevřené otázky

Tady výklad končí a začíná to, na co paragraf sám neodpovídá.

1. Analogie v zákoníku práce, nebo občanský zákoník? Paragraf 4 odkazuje na občanský zákoník, „nelze-li použít tento zákon“. Není jasné, zda zákoník práce „použít nelze“ i tehdy, když danou situaci výslovně neupravuje, ale obsahuje ustanovení o situaci podobné. Občanský zákoník pro mezery stanoví, že se právní případ posoudí podle ustanovení, které se týká případu co do obsahu a účelu nejbližšího (§ 10 odst. 1 občanského zákoníku). Domnívám se, že analogie uvnitř zákoníku práce má přednost před podpůrným použitím občanského zákoníku, je-li úprava zákoníku práce posuzovanému případu bližší. Odpovídá to smyslu subsidiarity, která má nastoupit až tam, kde zvláštní předpis otázku neřeší.

2. Zásady jako důvod nepoužít ustanovení občanského zákoníku. Zákon nestanoví, co se stane, vedl-li by občanský zákoník k výsledku odporujícímu zásadám a nevyjmenovává-li takový institut § 346d. Kloním se k tomu, že soud může takové ustanovení nepoužít, musí však přesvědčivě vyložit, se kterou zásadou by jeho použití bylo v rozporu a proč nepostačuje jeho výklad.

3. Výpověď dohody o pracovní pohotovosti. Pracovní pohotovost může zaměstnavatel požadovat jen na základě dohody se zaměstnancem (§ 95 odst. 1). Jak takovou dohodu uzavřenou na dobu neurčitou ukončit, zákoník práce neupravuje, ačkoli u dohody o práci na dálku to upravuje sám (§ 317 odst. 2). Kloním se k tomu, že se podpůrně použije § 1999 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého lze závazek ze smlouvy na dobu neurčitou k opakované činnosti zrušit ke konci kalendářního čtvrtletí výpovědí podanou alespoň tři měsíce předem. Strany si mohou v dohodě sjednat vlastní způsob ukončení.

4. Smlouvy uzavírané adhezním způsobem. Pracovní smlouvy a dohody se často uzavírají na formulářích zaměstnavatele. Použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem (§ 1798 odst. 2 občanského zákoníku). Zákoník práce vlastní pravidla pro takové smlouvy nemá a § 2401 odst. 2 občanského zákoníku vylučuje jen ustanovení o ochraně spotřebitele. V literatuře se objevují oba názory. Podle jednoho se pravidla o adhezních smlouvách na pracovní smlouvy použijí, podle druhého ne, protože zákoník práce chrání zaměstnance šířeji. Kloním se k prvnímu z nich tam, kde zákoník práce otázku neřeší. Prakticky půjde o doložky, které odkazují na podmínky mimo text smlouvy a nejsou vnitřním předpisem (§ 1799 občanského zákoníku), protože vnitřní předpis zaměstnance zavazuje přímo ze zákona (§ 305 odst. 3). Dále půjde o doložky zvláště nevýhodné pro zaměstnance bez rozumného důvodu (§ 1800 odst. 2 občanského zákoníku). Ochranu, kterou poskytují § 4a, § 18 a § 346b až 346e, tato pravidla nezužují.