§ 101 · Povinnost zaměstnavatele zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci

Související ustanovení: § 2 odst. 2 (závislá práce na náklady a odpovědnost zaměstnavatele); § 11 (vedoucí zaměstnanci); § 43a odst. 4 (dočasné přidělení); § 77 odst. 2 (dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr); § 102 (prevence rizik); § 103 odst. 1 písm. e), f), g) a k) a odst. 2 (zvláštní povinnosti zaměstnavatele, informace, pokyny a školení); § 104 odst. 5 (bezplatné osobní ochranné pracovní prostředky); § 105 odst. 1 (pracovní úraz zaměstnance jiného zaměstnavatele); § 106 odst. 2 a 4 (práva a povinnosti zaměstnance); § 269 a 270 (náhrada újmy z pracovního úrazu a zproštění); § 302 písm. c) (povinnosti vedoucích zaměstnanců); § 309 odst. 1 a 4 (agenturní zaměstnávání); § 346b odst. 1 až 3 (zákaz peněžních postihů, přenášení rizika a peněžité záruky); § 349 (předpisy a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci); § 363 odst. 1 (zapracování předpisů Evropské unie)

Související předpisy: zákon č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci), § 2, 9, 12 až 14 a 16; zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, § 17 odst. 1 písm. a), c), d) a f) a odst. 2 a § 30 odst. 1 písm. a), c), d) a f) a odst. 2 (přestupky); zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, § 2910 a 2917; zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, § 147 odst. 1 a 2; zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, § 55 odst. 1; zákon č. 185/2011 Sb., čl. I bod 3; zákon č. 365/2011 Sb., čl. I bod 104; zákon č. 88/2016 Sb. (rozšíření na § 101 odst. 5 v zákoně o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci od 1. 5. 2016)

Související předpisy EU: směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci; směrnice Rady 91/383/EHS ze dne 25. června 1991, kterou se doplňují opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnanců v pracovním poměru na dobu určitou nebo v dočasném pracovním poměru

I. Obecná povinnost zaměstnavatele (odst. 1)

1 Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce. Odstavec 1 zavádí legislativní zkratku „rizika“, se kterou pracují další ustanovení části páté. Jde o obecnou povinnost, kterou rozvádějí další ustanovení hlavy I. Patří k nim prevence rizik a jejich vyhledávání a hodnocení (§ 102), zvláštní povinnosti při zařazování k práci, informování a školení zaměstnanců (§ 103), osobní ochranné pracovní prostředky (§ 104) a povinnosti při pracovních úrazech a nemocech z povolání (§ 105). Požadavky na pracoviště a pracovní prostředí, na výrobní a pracovní prostředky a zařízení, na organizaci práce a pracovní postupy a na bezpečnostní značky stanoví v návaznosti na zákoník práce zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (§ 2 až 6 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci).

2 Které předpisy slouží k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, vymezuje § 349 odst. 1. Jsou to předpisy na ochranu života a zdraví, předpisy hygienické a protiepidemické, technické předpisy, technické dokumenty a technické normy, stavební předpisy, dopravní předpisy, předpisy o požární ochraně a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušninami, zbraněmi, střelivem, municí, radioaktivními látkami, chemickými látkami a chemickými směsmi a jinými látkami škodlivými zdraví, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vymezuje § 349 odst. 2 (výklad u § 102, bod 19).

3 Povinnost chrání především zaměstnance. Úprava bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se vztahuje i na zaměstnance činné na základě dohody o provedení práce nebo dohody o pracovní činnosti (§ 77 odst. 2, výklad u § 77, bod 13). Nejvyšší soud shrnul, že zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměstnavatelem „je cíleno na vlastní zaměstnance, na zaměstnance jiného zaměstnavatele, kteří plní úkoly na pracovišti zaměstnavatele“, a rovněž na všechny další fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2025, sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, bod 21). Zaměstnancům jiných zaměstnavatelů se věnují odstavce 3 a 4 (oddíl III), dalším osobám odstavec 5 (oddíl V).

4 Povinnost dopadá na všechny prostory, ve kterých jsou zaměstnanci při práci vystaveni rizikům. Podle Nejvyššího soudu dopadá na „veškerá místa a prostory pod kontrolou zaměstnavatele, jež souvisejí s výkonem jejich práce a v nichž jsou vystaveni rizikům možného ohrožení jejich života a zdraví“, tedy například i na chodby, schodiště a jiné komunikace (tamtéž, bod 22). Požadavky na tyto prostory stanoví § 2 odst. 1 písm. a) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

5 Zajistit bezpečnost a ochranu zdraví při práci je povinností zaměstnavatele. Zaměstnanec je povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost, o své zdraví i o bezpečnost a zdraví fyzických osob, kterých se bezprostředně dotýká jeho jednání, případně opomenutí při práci, a dodržovat předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, s nimiž byl řádně seznámen [§ 106 odst. 4 věta první a písm. c)]. Výkon práce, o níž má důvodně za to, že bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje jeho život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob, je zaměstnanec oprávněn odmítnout (§ 106 odst. 2). Podle Nejvyššího soudu jde o právo zaměstnance (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1780/2024, bod 7, s odkazem na rozsudek ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3330/2006). To, že zaměstnanec takovou práci neodmítl, proto Nejvyšší soud nepovažoval za jeho jednání, které by se podílelo na vzniku nákladů zdravotní pojišťovny na jeho léčení. Opačný závěr by podle něj znamenal „nepřípustné přenášení odpovědnosti zaměstnavatele za zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“ na zaměstnance (tamtéž).

6 Úkoly v hodnocení a prevenci rizik zajišťuje podle počtu zaměstnanců sám zaměstnavatel, jeho odborně způsobilý zaměstnanec nebo jiná odborně způsobilá osoba. Podrobnosti stanoví § 9 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (výklad u § 102, body 20 až 23). Povinnost podle odstavce 1 tím zůstává povinností zaměstnavatele (výklad u § 102, bod 24).

7 Dodržování předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci může zaměstnavatel podpořit i mzdou. Nejvyšší soud připustil, aby vznik nároku na pobídkovou složku mzdy byl podmíněn též tím, že zaměstnanec neporušil právní a ostatní předpisy vztahující se k jím vykonávané práci. Snížení pobídkové složky z tohoto důvodu podle něj „nepředstavuje peněžní postih uložený zaměstnavatelem zaměstnanci za porušení povinnosti vyplývající mu ze základního pracovněprávního vztahu, který je ustanovením § 346b odst. 1 zák. práce zakázán“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2025, sp. zn. 21 Cdo 3471/2024, body 17 a 19). Zákon však zaměstnavateli zakazuje používat takový způsob odměňování prací, při kterém jsou zaměstnanci vystaveni zvýšenému nebezpečí újmy na zdraví a jehož použití by vedlo při zvyšování pracovních výsledků k ohrožení bezpečnosti a zdraví zaměstnanců [§ 103 odst. 1 písm. k)].

II. Vedoucí zaměstnanci (odst. 2)

8 Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci, kterou zaměstnavateli ukládá odstavec 1 nebo zvláštní právní předpisy, je nedílnou a rovnocennou součástí pracovních povinností vedoucích zaměstnanců na všech stupních řízení v rozsahu pracovních míst, která zastávají. Kdo je vedoucím zaměstnancem, vymezuje § 11 (výklad u § 11, body 1 a 7). Povinnost zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci jim vedle odstavce 2 ukládá i § 302 písm. c).

9 Rozsah povinnosti odpovídá pracovnímu místu vedoucího zaměstnance a působnosti, kterou na něm vykonává. V trestní věci vedoucího provozu infrastruktury a správy budov Nejvyšší soud uvedl: „Rozhodující je to, že v prostoru, v němž obviněný vykonával působnost vyplývající z jeho vedoucí funkce, bylo třeba splnit povinnosti týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci podle části páté zákoníku práce.“ Vedoucí zaměstnanec proto odpovídal i za nevhodně zakrytou kanalizační šachtu v areálu svého obvodu, přestože šachta patřila jinému subjektu. Jeho odpovědnost je podle Nejvyššího soudu „odpovědností za splnění povinností zajišťujících bezpečnost a ochranu zdraví při práci podle páté části zákoníku práce“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2023, sp. zn. 7 Tdo 469/2023, body 11, 16 a 17). Šachtou propadla zaměstnankyně jiného zaměstnavatele (tamtéž, bod 13). Vedoucí zaměstnanec byl odsouzen pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku a porušené povinnosti měl podle pracovní smlouvy a pracovní náplně a ze zákoníku práce (tamtéž, bod 10).

10 Pověření odborně způsobilé osoby péči vedoucích zaměstnanců podle odstavce 2 nemění (§ 9 odst. 8 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, výklad u § 102, bod 24). Mám za to, že se vedoucí zaměstnanec své péče nezbaví ani odkazem na koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi (bod 18).

11 Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci je pracovní povinností vedoucího zaměstnance. Podle mého názoru proto její porušení může podle intenzity zakládat výpovědní důvod pro závažné porušení nebo soustavné méně závažné porušování povinnosti podle § 52 písm. g), nebo důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru pro porušení zvlášť hrubým způsobem podle § 55 odst. 1 písm. b), protože jde o povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci. U soustavného méně závažného porušování musí jít o případ, kdy byl vedoucí zaměstnanec v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti písemně upozorněn na možnost výpovědi [§ 52 písm. g)]. Porušení, které vede k újmě na životě nebo zdraví, může mít i trestněprávní následky (bod 9).

III. Více zaměstnavatelů na jednom pracovišti (odst. 3 a 4)

12 Odstavce 3 a 4 dopadají na situaci, kdy na jednom pracovišti plní úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů. Typicky jde o dodavatele úklidu, údržby, ostrahy nebo stavebních prací v prostorách objednatele. Pracoviště zaměstnavatele „může být zároveň i pracovištěm jiného zaměstnavatele“, který tam na základě smluvního vztahu provádí činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, bod 23). Ustanovení předpokládá zaměstnance alespoň dvou zaměstnavatelů. Kloním se k tomu, že osoba samostatně výdělečně činná bez zaměstnanců zaměstnavatelem ve smyslu odstavce 3 není. Zaměstnavatel vůči ní plní povinnost podle odstavce 5 a ona sama má povinnosti podle odstavců 1, 2 a 5 v rozsahu, který stanoví zvláštní zákon (bod 29).

13 Zaměstnavatelé jsou povinni vzájemně se písemně informovat o rizicích a přijatých opatřeních k ochraně před jejich působením, která se týkají výkonu práce a pracoviště, a spolupracovat při zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci pro všechny zaměstnance na pracovišti (odst. 3 věta první). Na základě písemné dohody zúčastněných zaměstnavatelů koordinuje provádění opatření k ochraně bezpečnosti a zdraví zaměstnanců a postupy k jejich zajištění zaměstnavatel, kterého k tomu dohoda pověří (odst. 3 věta druhá). Zda jsou zaměstnavatelé povinni takovou dohodu uzavřít, rozebírá otevřená otázka 1.

14 Každý ze zaměstnavatelů je dále povinen zajistit, aby jeho činnosti a práce jeho zaměstnanců byly organizovány, koordinovány a prováděny tak, aby současně byli chráněni také zaměstnanci dalšího zaměstnavatele [odst. 4 písm. a)]. O rizicích a přijatých opatřeních, které získal od jiných zaměstnavatelů, je povinen dostatečně a bez zbytečného odkladu informovat odborovou organizaci a zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, a nepůsobí-li u něj, přímo své zaměstnance [odst. 4 písm. b)]. Mám za to, že působí-li u zaměstnavatele jen jeden z obou zástupců, informuje ten, který u něj působí.

15 Zaměstnancům jiného zaměstnavatele, kteří vykonávají práce na pracovištích zaměstnavatele, musí zaměstnavatel před zahájením prací zabezpečit vhodné a přiměřené informace a pokyny [§ 103 odst. 1 písm. g), výklad u § 102, bod 26]. Dojde-li u zaměstnavatele k pracovnímu úrazu zaměstnance jiného zaměstnavatele, je povinen bez zbytečného odkladu uvědomit jeho zaměstnavatele, umožnit mu účast na objasnění příčin a okolností vzniku úrazu a seznámit ho s výsledky objasnění (§ 105 odst. 1 věta druhá).

16 Koordinace podle odstavců 3 a 4 povinnost zaměstnavatele vůči vlastním zaměstnancům na jiné zaměstnavatele nepřenáší. Podle Nejvyššího soudu povinnost koordinovat postup „nic nemění na povinnosti každého z těchto zaměstnavatelů vyplývající z ustanovení § 101 odst. 1 zákoníku práce zajistit bezpečnost a ochranu zdraví svých zaměstnanců při práci“ a „ustanovení § 101 odst. 3 a 4 zákoníku práce tuto povinnost ani zčásti nepřenáší na další zaměstnavatele, jejichž zaměstnanci pracují na témže pracovišti“ (usnesení sp. zn. 21 Cdo 1780/2024, bod 8). Zhotovitel, jehož zaměstnanec spadl z balkonu nezajištěného proti pádu do hloubky na stavbě s více zhotoviteli, proto neuspěl s námitkou, že povinnosti podle odstavců 3 a 4 měli i generální zhotovitel a další podzhotovitelé (tamtéž, body 7 a 8).

17 Zákonné povinnosti nemění ani smlouva mezi zaměstnavateli. Zaměstnavatele, v jehož prostorách má pracoviště jiný zaměstnavatel, podle Nejvyššího soudu „stejné zákonné povinnosti nezprošťuje smluvní vztah mezi zaměstnavateli, a to i kdyby jeho obsahem byla též úprava vzájemných práv a povinností obou zaměstnavatelů v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na stejném pracovišti“. Zaměstnavatele, který má pracoviště v prostorách jiného zaměstnavatele, jeho povinnosti nezbavuje ani tato okolnost (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, bod 23). Mám za to, že smluvní rozdělení povinností má proto význam hlavně pro vzájemné vztahy zaměstnavatelů, například pro postih mezi nimi.

18 Budou-li na staveništi působit zaměstnanci více než jednoho zhotovitele, je zadavatel stavby povinen písemně určit jednoho nebo více koordinátorů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi s přihlédnutím k druhu a velikosti stavby a její náročnosti na koordinaci opatření (§ 14 odst. 1 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Výjimky stanoví § 14 odst. 9 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Koordinátor zajišťuje ode dne svého určení povinnost zhotovitelů podle § 101 odst. 3 a 4 písm. a) průběžným seznamováním zhotovitelů s plánem bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na staveništi a jeho aktualizacemi (§ 14 odst. 7 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Zákon vylučuje, aby koordinátorem byl zhotovitel, jeho zaměstnanec nebo fyzická osoba, která odborně vede realizaci stavby (§ 14 odst. 2 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Povinnosti zhotovitele vůči koordinátorovi stanoví § 16 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

19 Zaměstnanci, který utrpí pracovní úraz na pracovišti jiného zaměstnavatele, je povinen nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu jeho zaměstnavatel (§ 269 odst. 1). Vedle toho může vůči jinému subjektu uplatnit nárok podle občanského zákoníku. Nejvyšší soud připomněl svou dřívější judikaturu, podle níž „pracovněprávní odpovědnost zaměstnavatele za škodu vzniklou zaměstnanci pracovním úrazem nevylučuje občanskoprávní odpovědnost jiného subjektu za škodu z téže škodné události“ a nároky lze uplatnit „vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere“. Plněním jednoho z povinných subjektů zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2736/2020, k úpravě účinné do 30. 9. 2015). Ve věci šlo o člena jednotky sboru dobrovolných hasičů obce. Případná odpovědnost obce za jeho úraz podle tehdejšího § 393 odst. 1 zákoníku práce podle Nejvyššího soudu nevylučovala povinnost jiného subjektu, v jehož areálu se úraz stal (tamtéž).

IV. Zaměstnanci agentury práce a dočasně přidělení zaměstnanci

20 Po dobu dočasného přidělení zaměstnance agentury práce k výkonu práce u uživatele zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci uživatel, který mu také ukládá pracovní úkoly, organizuje, řídí a kontroluje jeho práci a vytváří příznivé pracovní podmínky (§ 309 odst. 1 věta první). Uživatel tak vůči přidělenému zaměstnanci plní povinnost podle odstavce 1. Mám za to, že péči podle odstavce 2 o něj mají i vedoucí zaměstnanci uživatele, kteří jeho práci řídí. Zaměstnance agentury práce dočasně přidělené k výkonu práce k jinému zaměstnavateli zákon výslovně jmenuje mezi zaměstnanci, kterým je třeba podle potřeb vykonávané práce zajistit dostatečné a přiměřené informace a pokyny o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci [§ 103 odst. 1 písm. f)]. Pamatuje na ně i povinnost poskytnout odborně způsobilé osobě prostředky a dobu potřebnou k výkonu její činnosti [§ 9 odst. 4 písm. a) zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci].

21 Zaměstnavatelem zaměstnance agentury práce zůstává agentura práce. Škodu nebo nemajetkovou újmu z pracovního úrazu, který zaměstnanec utrpěl u uživatele, je mu proto povinna nahradit agentura práce (§ 269 odst. 1). Jestliže agentura práce uhradila zaměstnanci škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním u uživatele, má právo na náhradu této škody vůči uživateli, pokud se s uživatelem nedohodne jinak (§ 309 odst. 4). Zda se toto právo týká i nemajetkové újmy, rozebírá otevřená otázka 2.

22 Při dočasném přidělení podle § 43a zajišťuje bezpečnost a ochranu zdraví při práci zaměstnavatel, ke kterému byl zaměstnanec přidělen, a to jménem zaměstnavatele, který zaměstnance přidělil (§ 43a odst. 4, výklad u § 43a, bod 8). Jak se mezi oběma zaměstnavateli vypořádá náhrada újmy z pracovního úrazu přiděleného zaměstnance, rozebírá otevřená otázka 3.

V. Další fyzické osoby na pracovišti (odst. 5)

23 Povinnost zaměstnavatele zajišťovat bezpečnost a ochranu zdraví při práci se vztahuje na všechny fyzické osoby, které se s jeho vědomím zdržují na jeho pracovištích. Podle Nejvyššího soudu jde o „jakékoli fyzické osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, bez ohledu na účel, za kterým se tam nacházejí, a na to, zda je mezi nimi a zaměstnavatelem smluvní nebo jiný právní vztah“ (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, bod 24). Patří sem například návštěvy, zákazníci, žáci a studenti na exkurzi nebo pracovníci dodavatelů.

24 Může jít i o osobu samostatně výdělečně činnou, „která na základě dohody uzavřené se subdodavatelem smluvního dodavatele zaměstnavatele provádí v jeho prostorách úklidové práce“. Na jejím postavení podle odstavce 5 podle Nejvyššího soudu nic nemění okolnost, že činnost vykonává samostatně, vlastním jménem a na vlastní účet a odpovědnost (tamtéž, bod 24). Ve věci šlo o pracovníka, který myl okna pod dohledem pověřeného bezpečnostního pracovníka zaměstnavatele a v místnosti označené „22kV“ utrpěl úraz elektrickým proudem. Místnost měla být podle zjištění soudů uzamčena a vstup úklidového pracovníka umožněn výlučně pod dozorem bezpečnostního pracovníka zaměstnavatele (tamtéž, bod 25).

25 Pracovištěm zaměstnavatele se pro účely odstavce 5 rozumějí „veškeré prostory, v nichž zaměstnavatel vykonává činnost prostřednictvím svých zaměstnanců (včetně míst a prostor s touto činností souvisejících), nad nimiž má kontrolu“ a v nichž jsou osoby odlišné od jeho zaměstnanců, které se v nich s jeho vědomím zdržují, vystaveny rizikům možného ohrožení života a zdraví (tamtéž, bod 22).

26 Rozhoduje tedy činnost zaměstnavatele v daném prostoru a kontrola nad ním. Nejvyšší soud v jiné věci neshledal přípustným dovolání proti závěru, že společnost, která budovu divadla užívala ke své činnosti a na dobu představení ji přenechala jiné společnosti, povinnost podle odstavce 5 vůči jevištnímu technikovi pracujícímu pro tuto jinou společnost neměla. Objekt tehdy podle Nejvyššího soudu „sloužil v podstatě jako pracoviště jiné osoby než žalované, jež sama zde žádnou pracovní aktivitu nevyvíjela (jinak řečeno nešlo o její pracoviště)“. Z dřívější judikatury podle něj neplyne, že by vlastnické právo nebo od něj odvozené užívací oprávnění činilo z osoby oprávněné nakládat s objektem osobu povinnou podle § 101 odst. 5. Tato judikatura odpovědnost za újmu spojuje „s realizací (způsobem výkonu) provozované pracovní činnosti“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 25 Cdo 199/2021).

27 Odstavec 5 vyžaduje, aby se osoba na pracovišti zdržovala s vědomím zaměstnavatele. Vědomí zaměstnance, kterého zaměstnavatel pověřil dohledem nad úklidovými pracovníky, posoudil Nejvyšší soud jako vědomí zaměstnavatele (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 1325/2025, bod 25). Čí další vědomí se zaměstnavateli přičítá, rozebírá otevřená otázka 4.

28 Odstavec 5 zakládá povinnost zaměstnavatele vůči osobě, která jeho zaměstnancem není. Úprava náhrady újmy z pracovního úrazu se vztahuje na zaměstnance (§ 269 odst. 1), náhrada újmy dalším osobám se proto řídí občanským zákoníkem. Nejvyšší soud v jedné věci uvedl, že rozhodující je, zda jsou splněny předpoklady povinnosti nahradit újmu podle ustanovení občanského zákoníku (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2736/2020). Kloním se k tomu, že odstavec 5 stanoví povinnost zákonem ve smyslu § 2910 občanského zákoníku. Škůdce, který ji vlastním zaviněním poruší a zasáhne tak do absolutního práva poškozeného, nahradí poškozenému, co tím způsobil (§ 2910 věta první občanského zákoníku). Ve věci sp. zn. 21 Cdo 2736/2020 inspektorát práce zjistil, že účelové zařízení žalované neseznámilo fyzické osoby se způsobem bezpečného přístupu a pohybu na střešní konstrukci a porušilo tím povinnost podle § 101 odst. 5 (tamtéž).

29 Zákon o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci rozšiřuje § 101 odst. 1, 2 a 5, § 102, 104 a 105 i na vztahy mimo pracovněprávní vztahy, spolu se svými vlastními požadavky na pracoviště, pracovní prostředky, organizaci práce, bezpečnostní značky, rizikové faktory, zakázané práce a odbornou způsobilost. Platí pro zaměstnavatele, který je fyzickou osobou a sám též pracuje, pro osobu samostatně výdělečně činnou, pro spolupracujícího manžela nebo dítě těchto osob, pro zadavatele stavby, jejího zhotovitele a toho, kdo se na zhotovení stavby podílí, a pro další členy rodiny zúčastněné na provozu rodinného závodu. Uplatní se „s přihlédnutím k podmínkám vykonávané činnosti nebo poskytování služeb a jejich rozsahu“ (§ 12 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Kde zákoník práce nebo část první uvedeného zákona uvádí zaměstnavatele nebo zaměstnance, rozumí se tím tato osoba (§ 13 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci). Mám za to, že osoba samostatně výdělečně činná, která pracuje na cizím pracovišti, má tedy vedle ochrany podle odstavce 5 i vlastní povinnost dbát o bezpečnost a ochranu zdraví. Zákon č. 88/2016 Sb. s účinností od 1. 5. 2016 doplnil do výčtu v § 12 zákona o zajištění dalších podmínek bezpečnosti a ochrany zdraví při práci i odstavec 5. Do té doby výčet zahrnoval jen § 101 odst. 1 a 2.

VI. Náklady (odst. 6)

30 Náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen hradit zaměstnavatel a tyto náklady „nesmějí být přenášeny přímo ani nepřímo na zaměstnance“. Ustanovení navazuje na pravidlo, že závislá práce se vykonává na náklady a odpovědnost zaměstnavatele (§ 2 odst. 2), a na zákaz přenášet riziko z výkonu závislé práce na zaměstnance (§ 346b odst. 2, výklad u § 2, bod 14).

31 Zákon tento princip na řadě míst konkretizuje. Osobní ochranné pracovní prostředky, mycí, čisticí a dezinfekční prostředky a ochranné nápoje, na které má zaměstnanec za podmínek § 104 odst. 1 až 3 nárok, přísluší zaměstnanci od zaměstnavatele bezplatně podle vlastního seznamu zpracovaného na základě vyhodnocení rizik a konkrétních podmínek práce. Poskytování osobních ochranných pracovních prostředků zákon zaměstnavateli zakazuje nahrazovat finančním plněním (§ 104 odst. 5). Školení o právních a ostatních předpisech k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je povinen zajistit zaměstnavatel (§ 103 odst. 2). Zaměstnanci, který se podrobí pracovnělékařské prohlídce, vyšetření nebo očkování podle § 103 odst. 1 písm. d), je zaměstnavatel povinen nahradit případnou ztrátu na výdělku ve výši průměrného výdělku, popřípadě ve výši rozdílu mezi náhradou mzdy nebo platu podle § 192 nebo nemocenským a průměrným výdělkem [§ 103 odst. 1 písm. e)]. Úhradu vstupní lékařské prohlídky uchazeče o zaměstnání upravuje zvláštní předpis (výklad u § 32, bod 8).

32 Mám za to, že nepřímým přenesením nákladů je například srážka ze mzdy za ochranné pomůcky nebo pracovní oděv, které má zaměstnanec dostat bezplatně, i povinnost pořídit si je z vlastních peněz. Požadovat od zaměstnance v souvislosti s výkonem závislé práce peněžitou záruku zákon zaměstnavateli zakazuje (§ 346b odst. 3). Podmínění pobídkové složky mzdy dodržováním předpisů (bod 7) podle mého názoru přenesením nákladů není, protože zaměstnanec tím žádný náklad nehradí.

VII. Následky porušení

33 Právnická nebo podnikající fyzická osoba se dopustí přestupku na úseku bezpečnosti práce tím, že nedodrží povinnosti při zajišťování bezpečnosti práce stanovené v § 101 až 103 zákoníku práce, a lze za něj uložit pokutu až do výše 2 000 000 Kč [§ 30 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. d) zákona o inspekci práce]. Na jednotlivé odstavce § 101 míří zvláštní skutkové podstaty. Přestupku na úseku bezpečnosti práce se taková osoba dopustí také tím, že nezajistí s ohledem na možné ohrožení života nebo zdraví bezpečnost fyzických osob zdržujících se s jejím vědomím na jejích pracovištích (pokuta až do výše 1 000 000 Kč), nezajistí spolupráci osob na jednom pracovišti, aby byli kromě jejích zaměstnanců chráněni také zaměstnanci jiné osoby (pokuta až do výše 300 000 Kč), nebo přenese náklady spojené se zajišťováním bezpečnosti a ochrany zdraví při práci na zaměstnance (pokuta až do výše 2 000 000 Kč) [§ 30 odst. 1 písm. a), c) a d) a odst. 2 písm. a), c) a d) zákona o inspekci práce]. Pro fyzickou osobu stanoví shodné skutkové podstaty se shodnými horními hranicemi pokut § 17 odst. 1 a 2 zákona o inspekci práce.

34 Rozhodnutí o přestupku má význam i v civilním sporu. Soud je jím podle Nejvyššího soudu vázán, „avšak pouze pokud jde právě o jednání tohoto pachatele“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4502/2018, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99). Povinnost k náhradě dále předpokládá příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a újmou. V téže věci Nejvyšší soud označil za zjevně lichou námitku, že správní delikt spočívající v nezajištění koordinace písemnou dohodou více zaměstnavatelů souvisí s pádem poškozeného, osoby samostatně výdělečně činné, protože ani poškozený neuváděl, „jak by tato písemná dohoda měla zabránit jeho pádu“. Podle skutkových zjištění vstoupil do prostoru dřív, než jeho okraj pracovník jednoho ze žalovaných zabezpečil zábradlím (tamtéž).

35 Povinnost nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu z pracovního úrazu porušení § 101 nepředpokládá. Zaměstnavatel ji má, i když dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud se povinnosti nahradit škodu nebo nemajetkovou újmu zcela nebo zčásti nezprostí (§ 269 odst. 4). Podle Nejvyššího soudu „zaměstnavatel odpovídá za samotný výsledek (za škodu), aniž je uvažováno jeho zavinění, a nevyžaduje se ani porušení právní povinnosti z jeho strany“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3787/2018). Plnění povinností zaměstnavatele v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci má význam především pro zproštění podle § 270. Zaměstnavatel se zprostí zcela například tehdy, prokáže-li, že újma vznikla tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že to byla jediná příčina újmy [§ 270 odst. 1 písm. a)]. Nejprve musí být objasněno, zda vůbec a které předpisy se k práci zaměstnance vztahovaly a zda je zaměstnanec porušil. Podle Nejvyššího soudu jde o „převážně odborný závěr, k němuž je třeba odborných znalostí“. Pro zproštění zaměstnavateli nepomůže, že vztah se zaměstnancem považoval za vztah se živnostníkem, protože to podle Nejvyššího soudu „nemůže jít k tíži zaměstnance“ (tamtéž).

36 Zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci (§ 55 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění). Takovým jednáním zaměstnavatele bylo v jedné věci nezajištění pracoviště proti pádu do hloubky (usnesení sp. zn. 21 Cdo 1780/2024, bod 7). Rozsah odpovědnosti zaměstnavatele za pracovní úraz podle Nejvyššího soudu „nemá žádný vliv na rozsah jeho povinnosti (jako třetí osoby) k náhradě vůči zdravotní pojišťovně“. Okolnosti rozhodné pro zproštění podle § 270 proto pro tento nárok význam nemají (tamtéž, bod 6).

VIII. Vývoj

37 Paragraf 101 platí od 1. 1. 2007. V původním znění ukládal odstavec 4 písm. b) informovat „odborovou organizaci nebo zástupce zaměstnanců pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci“ a odstavec 6 stanovil, že náklady „hradí zaměstnavatel“. Zákon č. 185/2011 Sb. s účinností od 8. 7. 2011 nahradil v odstavci 4 písm. b) slovo „nebo“ slovem „a“ (čl. I bod 3). Stejnou změnu provedl týž bod například v § 105 odst. 1 a § 108 odst. 1. Od té doby zaměstnavatel informuje oba zástupce zaměstnanců, kteří u něj působí.

38 Zákon č. 365/2011 Sb. s účinností od 1. 1. 2012 nahradil v odstavci 6 slovo „hradí“ slovy „je povinen hradit“ (čl. I bod 104). Obdobné změny formulací provedl tentýž zákon i v § 102 a 103 (čl. I body 105 až 110). Odstavce 1, 2, 3 a 5 a odstavec 4 písm. a) mají znění z 1. 1. 2007. Znění účinné od 1. 1. 2012 je shodné se zněním účinným od 1. 10. 2023, od 1. 6. 2025 a od 29. 8. 2026 i se zněním účinným od 1. 1. 2027.

Příklady

1. Úklid v rozvodně. Energetická společnost objedná úklid u úklidové firmy a ta mytí oken zadá subdodavateli, který si přizve osobu samostatně výdělečně činnou. Zaměstnanec energetické společnosti pověřený dohledem pustí pracovníky do budovy s pokynem uklízet všude, kde je otevřeno. Energetická společnost má povinnost podle odstavce 5 i vůči osobě samostatně výdělečně činné a smlouva s úklidovou firmou ji této povinnosti nezbavuje (body 17, 24 a 27).

2. Stavba s více zhotoviteli. Na stavbě pracují zaměstnanci tří zhotovitelů a zadavatel stavby určil koordinátora. Každý zhotovitel zajišťuje ochranu svých zaměstnanců a organizuje práci tak, aby chránil i zaměstnance ostatních [odst. 4 písm. a)]. Spadne-li elektrikář do neohrazené šachty, kterou nechal otevřenou jiný zhotovitel, nahrazuje mu újmu z pracovního úrazu jeho zaměstnavatel. Jiný zhotovitel mu může odpovídat podle občanského zákoníku (bod 19).

3. Agenturní skladník. Agentura práce přidělí skladníka k uživateli, který ho bez proškolení nechá pracovat u balicí linky, kde se zraní. Za pracovní úraz mu odpovídá agentura práce jako jeho zaměstnavatel. Uhrazenou škodu může požadovat po uživateli, nedohodla-li se s ním jinak (bod 21 a otevřená otázka 2).

4. Záloha na ochrannou obuv. Zaměstnavatel požaduje při nástupu zálohu 500 Kč na ochrannou obuv a vrací ji při skončení pracovního poměru. Podle mého názoru jde o nepřímé přenesení nákladů a zároveň o peněžitou záruku, kterou zákon zakazuje (body 31 a 32).

Co z toho plyne v praxi

Zaměstnavatel. Vyhodnoťte rizika na všech místech pod svou kontrolou, kde pracují vaši zaměstnanci nebo kde se s vaším vědomím zdržují jiné osoby. Pouštíte-li na pracoviště dodavatele, písemně si s nimi vyměňte informace o rizicích a opatřeních, dohodněte, kdo bude koordinovat, a jejich pracovníkům předejte před zahájením prací informace a pokyny [§ 103 odst. 1 písm. g)]. Smluvní přenesení odpovědnosti na dodavatele vás zákonných povinností nezbaví. Náklady na bezpečnost a ochranu zdraví při práci nepřenášejte na zaměstnance ani nepřímo.

Vedoucí zaměstnanec. Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci je součástí vaší práce v rozsahu vašeho pracovního místa, a to i tam, kde spravujete prostor nebo zařízení patřící jinému. Odborně způsobilá osoba vám s ní pomáhá, péče však zůstává vaší povinností (bod 10).

Zaměstnanec. Za bezpečnost odpovídá zaměstnavatel, vy dodržujte předpisy a pokyny, se kterými vás řádně seznámil. Máte-li důvodně za to, že práce bezprostředně a závažným způsobem ohrožuje váš život nebo zdraví, popřípadě život nebo zdraví jiných fyzických osob, jste oprávněni ji odmítnout (§ 106 odst. 2). Ochranné pomůcky, které vám podle seznamu zaměstnavatele přísluší, dostanete bezplatně.

Agentura práce a uživatel. Sjednejte, kdo ponese náhradu újmy z pracovního úrazu přiděleného zaměstnance, protože zákon dává agentuře práce právo na náhradu škody vůči uživateli, jen pokud se nedohodnou jinak (§ 309 odst. 4).

Soud. U újmy osoby, která není zaměstnancem, zjišťujte, čí pracoviště byl prostor v době úrazu, zda nad ním žalovaný měl kontrolu a zda se poškozený zdržoval na pracovišti s jeho vědomím. Které předpisy se k práci vztahovaly, je převážně odborná otázka (rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3787/2018).

Z judikatury

Okruh chráněných osob a pracoviště

Nejvyšší soud, 21 Cdo 1325/2025, rozsudek ze dne 30. 9. 2025: povinnost podle odstavce 5 se vztahuje na jakékoli fyzické osoby, které se s vědomím zaměstnavatele zdržují na jeho pracovišti, včetně osoby samostatně výdělečně činné, která tam pro subdodavatele uklízí. Za jeho pracoviště se považují všechny prostory pod jeho kontrolou, ve kterých působí jeho zaměstnanci. Smluvní vztah mezi zaměstnavateli zákonné povinnosti nezprošťuje.

Nejvyšší soud, 25 Cdo 199/2021, usnesení ze dne 15. 12. 2021: vlastník nebo nájemce budovy, který ji přenechal jinému k jeho činnosti a sám v ní pracovní činnost nevyvíjel, povinnost podle odstavce 5 vůči pracovníkovi tohoto jiného subjektu neměl.

Více zaměstnavatelů na jednom pracovišti

Nejvyšší soud, 21 Cdo 1780/2024, usnesení ze dne 29. 8. 2024: povinnost koordinace podle odstavců 3 a 4 nemění povinnost každého zaměstnavatele chránit vlastní zaměstnance podle odstavce

1. Neodmítnutí rizikové práce zaměstnancem nepřenáší odpovědnost zaměstnavatele na zaměstnance.

Nejvyšší soud, 25 Cdo 4502/2018, usnesení ze dne 26. 2. 2019: chybějící písemná dohoda o koordinaci nezakládá povinnost k náhradě újmy, není-li v příčinné souvislosti s úrazem.

Nejvyšší soud, 21 Cdo 2736/2020, rozsudek ze dne 28. 4. 2021: pracovněprávní odpovědnost za úraz nevylučuje odpovědnost jiného subjektu podle občanského zákoníku a poškozený si může vybrat, vůči komu nárok uplatní (k úpravě účinné do 30. 9. 2015).

Vedoucí zaměstnanci

Nejvyšší soud, 7 Tdo 469/2023, usnesení ze dne 7. 6. 2023: vedoucí zaměstnanec odpovídá za plnění povinností bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v prostoru, kde vykonává svou působnost, bez ohledu na to, komu nebezpečné zařízení patří.

Odpovědnost za úraz a mzda

Nejvyšší soud, 21 Cdo 3787/2018, rozsudek ze dne 5. 11. 2019: odpovědnost za pracovní úraz nevyžaduje porušení povinnosti zaměstnavatelem. Které předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci se k práci vztahovaly, je odborná otázka.

Nejvyšší soud, 21 Cdo 3471/2024, rozsudek ze dne 30. 4. 2025: vznik nároku na pobídkovou složku mzdy lze podmínit i tím, že zaměstnanec neporuší předpisy vztahující se k jeho práci, a nejde o zakázaný peněžní postih.

Otevřené otázky

Tady výklad končí a začíná to, na co paragraf sám neodpovídá.

1. Povinnost uzavřít dohodu o koordinaci. Odstavec 3 věta druhá říká, že koordinuje zaměstnavatel pověřený písemnou dohodou zúčastněných zaměstnavatelů. Výslovně z ní neplyne, že by zaměstnavatelé byli povinni dohodu uzavřít. Povinnost vzájemně se písemně informovat a spolupracovat podle věty první platí i bez dohody. Nejvyšší soud v jedné věci posuzoval jen příčinnou souvislost správního deliktu spočívajícího v chybějící dohodě s úrazem (usnesení sp. zn. 25 Cdo 4502/2018). Kloním se k tomu, že bez písemné dohody nemá postavení koordinátora žádný ze zaměstnavatelů a každý odpovídá za spolupráci podle věty první a za organizaci práce podle odstavce 4 písm. a). Kde spolupráce bez koordinátora nefunguje, porušují podle mého názoru zaměstnavatelé právě tyto povinnosti.

2. Postih agentury práce za nemajetkovou újmu. Paragraf 309 odst. 4 dává agentuře práce právo na náhradu „této škody“ vůči uživateli. Úprava pracovních úrazů přitom rozlišuje škodu a nemajetkovou újmu (§ 269 odst. 1). Kloním se k tomu, že jazykový výklad pokrývá jen škodu a náhradu za nemajetkovou újmu si agentura práce a uživatel mohou rozdělit dohodou. Účel ustanovení, přenést hospodářský důsledek úrazu na toho, kdo bezpečnost a ochranu zdraví při práci fakticky zajišťuje (§ 309 odst. 1), by však svědčil pro širší výklad.

3. Vypořádání při dočasném přidělení. Náhradu újmy z pracovního úrazu přiděleného zaměstnance dluží zaměstnavatel, se kterým má zaměstnanec pracovní poměr (§ 269 odst. 1), bezpečnost a ochranu zdraví při práci však fakticky zajišťuje zaměstnavatel, ke kterému byl přidělen (§ 43a odst. 4). Mám za to, že vypořádání mezi nimi je především věcí jejich dohody. Bez ní by podle mého názoru přicházel v úvahu postih podle § 2917 občanského zákoníku, podle něhož ten, kdo je povinen k náhradě škody způsobené jinou osobou, má proti ní postih.

4. Čí vědomí se zaměstnavateli přičítá. Nejvyšší soud za vědomí zaměstnavatele považoval vědomí zaměstnance pověřeného dohledem (bod 27). Kloním se k tomu, že zaměstnavateli se přičítá vědomí každého zaměstnance, k jehož pracovním úkolům patří vpouštět osoby na pracoviště nebo na ně dohlížet, například vrátného nebo mistra. U ostatních zaměstnanců podle mého názoru záleží na tom, zda zaměstnavatel přítomnost cizích osob na pracovišti připouští nebo ji při řádné kontrole musel zjistit.