Vstupní vrstva: kde v práci s AI opravdu leží hodnota

Zack Shapiro, který vede AI-nativní kancelář Rains LLP, má esej The Input Layer s podtitulem, že promptování nezemřelo, jen se dělá špatně. Navazuje na jeho texty o kanceláři postavené kolem Claude a o prémii za úsudek. Hlavní teze zní provokativně. Jeho nejlepší prompty mají kolem dvou tisíc slov a hodnota práce s AI leží ve vstupní vrstvě, tedy v zadání, ne ve výstupu.

Džin, který dělá přesně to, co řeknete

Shapirův nejlepší model modelu je džin. Splní přesně, co řeknete, ne co myslíte. Vágní přání skončí špatně. Vágní prompt taky, a má to mechanickou příčinu. Model se učil na skoro celém internetu, takže na neurčité zadání vrátí průměr všeho, co kdy četl, plochý sebejistý text, který dnes každý pozná. Když ho ale zadání přišpendlí na jednu úzkou cestu a zavře všechny ostatní, výstup se zaostří a přestane sahat po průměru. Dobré zadání proto dělá dvě věci najednou. Řekne, co chce, a zároveň zavře všechno, co by model mohl vyrobit místo toho. Je to spíš návyk myšlení než technická dovednost, rozhraní je textové pole a vstup je obyčejná řeč.

Prompt je výsledek myšlení, ne jeho náhrada

Nejsilnější rozdíl vede Shapiro mezi prací, kterou člověk promyslel, a prací, kterou jen odklikl. Ezra Klein varuje, že AI automatizuje právě tu myšlenkovou dřinu, ve které vzniká hodnota. Shapiro souhlasí s diagnózou a odmítá závěr. Těžké přemýšlení se dá udělat první, celé, a teprve pak pustit AI, aby ho vykonala nebo protlačila zkouškou. Hranice nevede mezi člověkem a strojem, ale mezi prací, u které někdo myslel, a prací, u které nemyslel nikdo. Prompt je výsledek toho myšlení, ne jeho náhrada.

Kde ten návyk chybí, jsou z toho průšvihy. Shapiro připomíná spor Nippon Life v. OpenAI, kde neprávnička na radu chatbota podala přes šedesát dokumentů s vymyšlenou judikaturou, a přes 550 podobných případů v amerických soudních spisech. Rozebral jsem ten mechanismus v poznámce Nippon v. OpenAI: ne halucinace, ale vada designu. Český protějšek existuje, usnesení Ústavního soudu I. ÚS 3004/25 uložilo pořádkovou pokutu advokátovi za dvanáct smyšlených citací. Ve všech těch případech nechal člověk myslet stroj a výsledek odevzdal bez sebe.

Obal, ne jádro

Odtud míří Shapiro na celý průmysl právních nadstaveb. Firmy jako Harvey, kterou trh oceňuje na miliardy, staví na tezi, že dotrénování modelu na právních textech, vzorech a spisech dá lepší výsledek než špičkový model v rukou zkušeného operátora. Shapiro tomu říká sázka na výstupní vrstvu. Jenže každý špičkový model už spolkl skoro celý internet včetně vzorů, judikatury i komentářů. Znalost práva nikdy nebyla to úzké hrdlo. Tím byla vždycky schopnost člověka přesně říct, co má tenhle dokument udělat pro tohoto klienta v téhle věci. A tu schopnost žádný obal nedodá, protože instrukční soubory kódují postup, sekvenci úvah a rozhodovací pravidla, které v hotovém dokumentu nejsou vidět. Shapiro to zkoušel obráceně, nechal lidi zpětně sestavit jeho postupy z jeho výstupů. Nikdy se nepřiblížili.

Co z toho platí pro české právo

Recept je jazykově neutrální, stejně jako u Shapirovy kanceláře. Kontrolní seznamy, standardní formulace, tón dopisů, pravidla eskalace se dají zapsat česky a pro české agendy. Dva rozdíly ale platí tvrději než u něj.

První je ověření. Model zná anglické common law z paměti nejlíp ze všeho, co četl, takže tam zadání často stojí i bez opory. České právo zná povrchněji, a tak Shapirovo pravidlo „promysli první, pak pusť AI” tady nekončí u dobrého promptu. Součástí zadání musí být krok, který výstup drží proti znění předpisu a proti dohledatelnému rozhodnutí. Bez něj je i sebelepší prompt jen rychlejší hádání.

Druhý rozdíl je v tom obalu. Čekat na cizí nadstavbu, která do modelu doplní znalost českého práva, je čekání na výstupní vrstvu, když skutečný problém sedí ve vstupní. Znalost tam nepřibude tím, že se koupí licence. Přibude tím, že někdo, kdo české agendě rozumí, zapíše svou metodu a napojí ji na zdroj. Souvislosti k tomu, proč lokalizace znalost nedodá, jsou v poznámce Co z Claude-Native Law Firm můžeme aplikovat v českých podmínkách.

Zůstává Shapirův poslední trik, který stojí za zmínku. Své postupy zakončuje řádkem ve smyslu „zvaž, jestli by mě tenhle výstup před klientem neztrapnil”. Podle něj to funguje líp než výčet dílčích kontrol, protože to v modelu spustí něco jako svědomí místo odškrtávání. I tenhle řádek je jazykově neutrální. V českém právu ale mezi věci, které by měly právníka ztrapnit, patří na prvním místě paragraf nebo spisová značka, kterou nikdo neověřil. Česká vstupní vrstva proto vždycky končí u zdroje.