Prémie za úsudek: co zůstává, když produkci vezme stroj

Když Zack Shapiro popsal svou dvoučlennou kancelář, která zvládá práci mnohem většího domu, nejčastější tichá reakce zněla: když dva lidé udělají práci dvaceti, co zbyde na těch osmnáct? V eseji The Judgment Premium odpovídá a začíná tím, že ta obvyklá otázka „umí AI moji práci?” je špatně položená. Bere totiž veškerou práci jako jednu nedělitelnou věc, a přitom se skládá aspoň ze dvou různých druhů vědění, které trh začne oceňovat velmi odlišně.

Dvojí vědění

První druh je zručná produkce. Rešerše, koncepty, rozbory, formátování, hledání vzoru proti známým šablonám. Vyžaduje to výcvik a kázeň, je to hodnotná práce, a přesně tahle vrstva se dnes zlevňuje mimořádnou rychlostí. Druhý druh je rozhodnutí, co dělat, když odpověď není jasná, kdy záleží víc na kontextu než na obsahu a kdy člověk sází reputaci na volbu, která může dopadnout tak i tak. Ta vrstva nezlevňuje, naopak zdražuje.

Shapiro to ukazuje na sadě dokumentů k investičnímu kolu. AI dnes zmapuje každou změnu napříč dokumenty, označí, kde investor posunul ekonomiku nebo kontrolu, najde napětí mezi ujednáními a vygeneruje varianty sporné klauzule, tedy zhruba devadesát procent času, který by na tom strávil koncipient. Co AI neumí, je rozhodnout, o které body se prát a které pustit, protože nezná zákulisí. Neví, že zakladatelka má v ruce konkurenční nabídku a páku, kterou zatím nezahrála, ani že investorův tlak na jedno konkrétní právo signalizuje, že se chystá na něco nevyřčeného. Tříverší e-mailu, které z toho Shapiro nakonec zakladatelce napíše, přijmi tohle, tvrdě se pral o tamto, tady sjednej nižší práh, byla nejcennější věc, kterou ten týden udělal. Napsal ho za čtyři minuty.

Tiché vědění

Namítne se, že jde o informaci. Dodejte modelu e-maily, historii vztahu, předchozí transakce, a dopočítá si to. Zčásti ano, a Shapiro varuje, že stavět kariéru na „vím věci, které AI neví” je omyl, ta mezera se zavře. Pod informací ale leží vrstva, která se na data neredukuje. Číst ty úpravy a cítit, že se investor na něco chystá, není vyhledávání. Je to vjem člověka, který v takové situaci s takovou sázkou byl tolikrát, že se mu vzorec ozve dřív, než ho pojmenuje. Michael Polanyi tomu říkal tiché vědění, víme víc, než dokážeme říct. Předchozí případy nejsou data, která se porovnají. Jsou to brýle, kterými člověk ten nový případ vidí. Rozdíl mezi nováčkem a expertem je právě tady. Nováček jede podle pravidel a kontrolních seznamů, expert situaci přečte a jedná, protože se mu pravidla rozpustila v instinkt.

Podpis je produkt

Silicon Valley dva roky opakuje, že přežije „vkus”. Shapiro to zpřesňuje. Vkus míchá dvě věci. Jednou je rozpoznání kvality, ten okamžitý pocit, že něco sedí nebo nesedí, a v tom se stroj lepší rychle. Druhou je odhodlání podle svého vjemu jednat v konkrétní situaci se skutečnou sázkou, a to je úsudek. Rada právníka není analytické cvičení, je to závazek, který ho váže profesně, právně i reputačně. Ten závazek je ten produkt. Když ho odeberete, zbyde názor, a názorů je nadbytek. Stroj umí vyrobit odpověď, která je statisticky nejspíš správná, i ji sebejistě zdůvodnit. Neumí jediné, záležet mu na tom, že se mýlí.

Trh tuhle intuici dávno zabudoval do své architektury. Podání podepíše advokát, recept lékař, přiznání daňový poradce nebo auditor. Tím se z názoru stává odpovědnost, člověk s licencí v sázce stvrzuje, že úsudek provedl a ponese následky, když byl špatný. Hodnota toho podpisu s objemem strojem vyrobené práce roste, ne klesá, protože potřeba někoho, kdo za výsledek ručí, škáluje s tím, kolik práce nikdo plně nenapsal. Halucinovaná podání jsou poučná právě tímhle. Skutečný problém není halucinace, ale odevzdaný úsudek, tedy že se s výstupem zacházelo, jako by ho posoudil někdo se sázkou, a přitom nikdo.

Co z toho platí pro české právo

Rozdělení na produkci a úsudek platí i tady, americká čísla o propadu náborů juniorů se sem nepřepíšou, mechanismus ano. Podpis odpovědného profesionála má v českém právu stejnou váhu, a stejně tak platí Shapirův návod, jak se úsudek buduje. Ne z rozborů bez sázky, ale z rozhodnutí s následky. Kdo chce úsudek, má vyhledávat konsekventní zkušenosti, vést si záznam vlastních chyb a pouštět AI na to nejtěžší, co dělá, protože právě tam se ukáže, kde stroj selhává, a to je mapa jeho vlastní hodnoty.

Jeden problém ale Shapiro pojmenuje a řešení nechává otevřené, a pro české kanceláře je stejně naléhavý. Když stroj vezme prvotní rešerše, koncepty a revize, tedy práci, na které se koncipient učil úsudku, kudy se příští generace k tomu úsudku dostane? Zmínil jsem to už u jeho eseje o dvou hodinách (viz Dvoje hodiny: co z nich platí pro české právo). Výcvik v rozhodování se bude muset postavit vědomě, jinak zůstane za pár let stárnoucí vrstva zkušených, chytrý strojový aparát a nikdo mezi tím. Úsudek se totiž nedá zrychlit. Práci s AI se chytrý člověk naučí za měsíc, úsudek chce roky konsekventní praxe. Kdo je začne sbírat teď, dokud je trénink ještě dostupný, bude na té dražší straně dělby. Kdo počká, zjistí, že se okno mezitím přivřelo.