Dvoje hodiny: co z nich platí pro české právo

Americký právník Zack Shapiro, spoluzakladatel kanceláře Rains LLP, publikoval 8. července 2026 esej The Two Clocks. Navazuje v ní na svůj starší text o praxi postavené kolem Claude a posouvá ho z jedné kanceláře na celý trh. Hlavní teze je jednoduchá. Schopnosti modelů dávno předběhly instituce, které je mají používat, takže úzké hrdlo se přesunulo od inteligence k jejímu vstřebání do práce.

Stejný model, jiné zadání

Shapiro začíná scénou, kterou zná každý, kdo AI zkoušel. Zkušený právník nahraje smlouvu a napíše „zkontroluj a označ problémy”. Model vrátí obecnou, slušnou, ale k ničemu odpověď, a právník si potvrdí, s čím do toho šel. Zajímavá hračka, na skutečnou práci ne.

Pak Shapiro to samé zadání přepíše. Ne kouzelnými slovy, ale tak, jak by úkol předal schopnému koncipientovi. Kontext klienta, procesní postavení, obchodní cíl, jak se chová protistrana, která ustanovení obvykle rozhodují, co vypadá právně, ale je to ve skutečnosti obchod, jaké argumenty nepoužívat, jakou míru jistoty je ochoten podepsat, v jakém formátu to klient přečte a co má model ověřit, než odpověď pošle. Stejný model, stejný dokument, jiné zadání, a výstup se změní tak, že se v místnosti změní i nálada. Model nebyl slabý. Instituce se ho nenaučila zadat.

Dvoje hodiny, které se rozešly

Odtud ta metafora. Jedny hodiny měří technologii a tikají po týdnech, chytřejší model, delší kontext, spolehlivější agent. Druhé měří instituce a jdou tempem výborů, pilotů, směrnic a školení. Vzdálenost mezi nimi je podle Shapira dnes nejdůležitější fakt na trhu.

Rychlé hodiny je nejlíp vidět u programování, kde kód buď běží, nebo ne. Shapiro cituje zprávu Anthropic Institute, podle níž Claude psal na jaře 2026 přes 80 % kódu, který teče do produkce, a medián dotázaných výzkumníků odhadl svůj výkon na čtyřnásobek. Jednotkou práce se stává řízení, ne psaní řádků. Právo takový překladač nemá. Špatná smlouva nespadne, leží v šuplíku a vypadá v pořádku, dokud jednoho dne protistrana neuplatní souhlasové právo, které nikdo pořádně nezvážil.

Pomalé hodiny běží na pobídkách, a ty jsou proti změně. Zisk velké kanceláře stojí na účtování po hodinách a na pyramidě koncipientů, jejichž hodiny se přeprodávají s marží. Přesně tu práci, prvotní koncept, prověrku, revizi, kontrolu citací, model zvládá nejlíp. Každá ušetřená hodina je hodina, která se nedá naúčtovat postaru. Řídící partner pár let před koncem kariéry si rozdělením zisku bere podíl na letošku, ne na příští dekádě, takže vyčkávat se mu vyplácí, dokud se to nevyplácet nezačne. K tomu strach stát se odstrašujícím případem. Shapiro připomíná Sullivan & Cromwell, jehož podání šlo letos na jaře k soudu s řadou vymyšlených citací. Prestiž tomu selhání nezabrání. Proces ano.

Hřídel z minulého století

Nejsilnější část eseje je historická. Když v továrnách nahradila elektřina páru, majitelé vyměnili parní stroj za elektromotor a stroje dál poháněli jednou dlouhou centrální hřídelí, jako by síla pořád šla z kotelny. Skok v produktivitě přišel až o generaci později, když někdo strhal podlahu a linku postavil znovu, motor na každý stroj, tok práce podle úkolu, ne podle hřídele. AI je podle Shapira přesně v téhle fázi. Nový motor je zatím přišroubovaný na starou hřídel.

Druhá analogie míří na to, kdo vydělá. Když zlevnilo chlazení, nezbohatly firmy, co stavěly lednice, ale Coca-Cola, která první pochopila, k čemu je levný chlad, a přestavěla se kolem toho. Špičkové laboratoře jsou General Electric téhle chvíle. Jmění Coca-Coly připadne tomu, kdo dřív než ostatní přijde na to, k čemu je levná inteligence, a postaví na ní něco, co rok předtím nešlo za žádnou cenu.

Vstřebání je práce pro člověka

Kdo tu přestavbu odvede? Shapiro sahá po roli, kterou vymyslel Palantir a nazval forward-deployed engineer, inženýr, který se nastěhuje ke klientovi a přestaví práci kolem softwaru, protože sám se software nenasadí. Letos ten model kopírují všichni, OpenAI i Anthropic kolem něj postavily celé firmy.

Jenže ten člověk pracuje pro dodavatele. Pro továrnu to nevadí, její výhodou nikdy nebyla logistika, ale výrobek. Kancelář žádný takový výrobek nemá, její prací jsou klientská tajemství a vlastní metoda. Když tu metodu napíšou inženýři laboratoře na koleje laboratoře, migruje do jejího produktu, kde si ji předplatí kancelář odvedle. Proto by ten člověk měl u práva sedět uvnitř instituce, ne u dodavatele. A jeho práce má konkrétní podobu. Postup, který si model přečte, než začne, obyčejný text v přirozeném jazyce, kontrolní seznam a pravidla, jak daný právník nebo skupina dělá určitý typ práce. Řízení změny na úrovni samotné praxe, ne organizační schéma, které umí nakreslit generalista od stolu.

Co z toho platí pro české právo

Shapirova ekonomika je americká. Kanceláře s obratem přes deset miliard dolarů, klientela z fondů private equity, která stejné struktury opakuje desetkrát do roka, vlastní platformy za půl miliardy, jakou v květnu ohlásil Kirkland & Ellis. Do českého trhu se tahle čísla nepřepíšou. Praxe jsou menší, účtování jiné, koncentrace opakovaných transakcí nižší.

Jádro ale platí, a menším praxím možná víc. Shapirův vlastní recept vznikl ve dvoučlenné kanceláři, kde není žádný výbor, kterého se ptát. Kdo v Česku pracuje sám nebo v malém, může svou metodu přepsat do postupů dřív a snáz než velký dům plný pobídek proti změně.

Jeden rozdíl je ale tvrdší než u Shapira. Velké modely znají anglické common law z paměti nejlíp ze všeho, co kdy četly, takže tam postup často stojí i bez opory. České právo znají povrchněji a riziko sebejistých chyb je vyšší, od posunutého výkladu paragrafu po vymyšlenou spisovou značku. Vstřebání AI do české praxe proto není jen otázka lepších zadání. Součástí té přestavby je ověřovací vrstva, která výstup drží proti znění předpisu a proti dohledatelnému rozhodnutí. Bez ní je to jen rychlejší hádání, a tu vrstvu si česká praxe musí postavit nebo koupit. Rozebral jsem to u Shapirovy předchozí eseje v poznámce Co z Claude-Native Law Firm můžeme aplikovat v českých podmínkách.

Zůstává Shapirův závěr o úsudku, a ten je smířlivý k vrcholu trhu. Produkci, prvotní koncepty, prověrky, kontrolu citací, přebírá stroj. Zůstává rozhodnutí, které riziko je důležité, který spor stojí za vedení, který ústupek teď vypadá neškodně a později zabolí. Podle Shapira se nemá nahradit polovina právnických profesí, spíš polovina náplně každé z nich, a na špičce se práce zúží na to obtížné, na čem vždycky stála. Zní to dobře a nejspíš to sedí, ale má to háček, který Shapiro nezakrývá. Ta odmakaná polovina byla i škola. Koncipient se úsudek učil na prvotních rešerších a revizích. Když je vezme stroj, musí kanceláře výcvik v rozhodování postavit vědomě, jinak zmizí i cesta, po které se z koncipienta stával partner.

A začít stojí za to teď, dokud je to volba. Instituce se mění buď plánovaně, nebo v krizi, a všechno na krizi dělá přestavbu horší, odcházející lidé, klienti, co přesmlouvávají, výbor, který zasedá kvůli oznámení konkurence místo kvůli vlastnímu plánu. Do Česka ten tlak nedorazí přes americká čísla, ale přes rozpočty klientů a přes praxe stavěné kolem AI od prvního dne. Kdo začne, dokud ještě láme rekordy, přestavuje v klidu. Kdo počká, odvede tu samou práci později, pod tlakem a s míň vším.