Čl. 1 · Předmět a cíle

Související ustanovení: čl. 2 (věcná působnost); čl. 3 (místní působnost); čl. 4 (definice); čl. 5 (zásady); čl. 85 až 91 (zvláštní situace zpracování)

Související předpisy EU: čl. 8 Listiny základních práv EU; čl. 16 Smlouvy o fungování EU; čl. 7 Listiny základních práv EU (soukromí); nařízení (EU) 2018/1725 (zpracování orgány Unie)

Judikatura: C-131/12 Google Spain; C-311/18 Schrems II; C-252/21 Meta Platforms

I. Dva cíle, které nejsou v protikladu

1 Článek 1 má tři odstavce a dva z nich říkají prakticky totéž z opačné strany. Odstavec 1 vymezuje předmět: pravidla ochrany fyzických osob při zpracování osobních údajů a pravidla volného pohybu těchto údajů. Odstavec 3 pak výslovně dodává, že volný pohyb osobních údajů v Unii „není z důvodu ochrany fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů omezen ani zakázán”. To není řečnická vata. Je to výslovný zákaz členským státům používat ochranu údajů jako záminku pro překážku vnitřního trhu, což byl přesně důvod, proč se z původní směrnice přešlo na nařízení.

2 Odstavec 2 přidává třetí vrstvu: nařízení chrání základní práva a svobody fyzických osob, „a zejména jejich právo na ochranu osobních údajů”. Slovo zejména je důležité. Chráněné právo není jen to podle čl. 8 Listiny základních práv EU; zpracování údajů se dotýká i práva na soukromí, na svobodu projevu, na nediskriminaci a při špatném provedení i práva na spravedlivý proces. Proto se v odůvodněních dozorových úřadů i soudů běžně objevuje poměřování více práv naráz.

3 Ta dvojice cílů, ochrana a volný pohyb, se v praxi neprojevuje jako kompromis „něco za něco”, ale jako výkladové vodítko. Výklad, který ochranu posiluje za cenu úplného znemožnění zpracování, obvykle neobstojí; výklad, který zpracování usnadňuje vyprázdněním ochrany, také ne. Kdo argumentuje jen jednou stranou mince, argumentuje polovinou článku 1.

II. Ochrana údajů není ochrana soukromí

4 V českém prostředí se ochrana osobních údajů a ochrana soukromí sloučily do jednoho pojmu a plodí to omyly na obě strany. Nařízení se použije i na zpracování, které se soukromí nedotýká vůbec (evidence pracovních e-mailových adres ve tvaru [email protected] je zpracováním osobních údajů), a naopak zásah do soukromí může nastat bez jakéhokoli zpracování údajů (sledování člověka očima).

5 Rozdíl má procesní důsledek. Ochranu osobních údajů vymáhá dozorový úřad a soud podle čl. 77 až 82. Ochranu osobnosti vymáhá výhradně soud podle § 81 a násl. občanského zákoníku. Jsou to samostatné cesty, které se dají vést i současně, a to, že jedna z nich skončila neúspěchem, tu druhou nezavírá.

III. Co z článku 1 plyne pro výklad zbytku nařízení

6 Článek 1 sám o sobě žádnou povinnost neukládá a nedá se z něj přímo žalovat. Používá se jinak: jako argument o účelu normy tam, kde text jiného článku připouští víc výkladů. Soudní dvůr z něj takto vychází pravidelně, když nařízení vykládá široce ve prospěch subjektu údajů.

7 Druhý praktický důsledek je jazykový. Protože nařízení chrání fyzické osoby, nechrání údaje o právnických osobách. Údaje o společnosti nejsou osobními údaji, ledaže z nich lze určit konkrétního člověka; u jednočlenné společnosti s ručením omezeným se identifikace jediného společníka a jednatele nabízí sama, takže hranice mezi firemním a osobním údajem tam mizí.